Život je barevný

Víte, někdy se člověk prostě cítí na hovno. Někdy máte prostě pocit, že to celé stojí za prd a jednoduše se vám to chce zabalit. A dokonce ta temnota může narůst do velkých rozměrů. Deprimující začátek článku, co? Proč to vlastně píšu, že?

Je úplně normální, když se takhle cítíte. A je jedno, jestli je to jen špatná nálada nebo deprese.
A upřímně, věřte mi, když vám řeknu, že to nevadí. Je lepší si přiznat pravdu, než to potlačit a tvrdit sobě samému/samotné něco jiného. Můžete ten pocit pohřbít opravdu hluboko. A stejně jednou vyplave v celé své kráse.

Párkrát v životě jsem řekla Pánu Bohu: "Na. Vem si to. Já už dál nechci hrát." A pokaždé mi na to odpověděl: "A je to opravdu pravda?" A s rukou na srdci jsem si pokaždé přiznala, že ne, že ještě se mi ta hra hrát chce. Ta odpověď nevzala pryč ten pocit "na hovno". Ten tam stále byl, ale pomohla mi se zastavit a vzpomenout si, kdo jsem. Jsem duší, né rolí. Ale jak si vzpomenout, že? Jak získat nadhled?

Někdy se až moc utopíme v situaci, kterou vnímáme jako problém/světovou katastrofu a tím pádem nevidíme, co s tím a kdo doopravdy jsme. Někdy zažíváme emoce, které bychom si nikdy dobrovolně nevybrali. A to je naprosto v pořádku. O tom je lidská zkušenost. 

První krok je si to přiznat. Na rovinu si říct, přesně to, co cítíte. A když je toho tolik, že nenacházíte slova, tak to dejte ven jinak. Namalujte to, řvěte, plačte, rozmlaťte nádobí, které zalevno pořídíte v Pepcu. Je jedno jakou cestou to dáte ven, ale dejte to ven. 

Druhý krok je se smířit s tím, co cítím. Přijmout to. Prostě se cítíte na prd, no a co. Tak to tak je. Tím, že si budete říkat opak, ten pocit nezmizí. Možná ho zastřete, ale pořád tam bude.

Se smířením přichází krok třetí - změna. A to změna konstruktu myšlení a tím změna pohledu na svět. Je jedno, jak dlouho vám to potrvá. Může to být lusknutím prstu, ale nemusí. Nikde není určeno, jak dlouho vám to má trvat. Možná nastává otázka: "Jak to změnit?" Věřte mi, se smířením ta odpověď přijde sama. Možná nebude tak viditelná, jak si občas představujeme. Může mít podobu člověka, zvířete, nového zájmu, vědomého dechu,... To je jedno. Ale postupně začnete měnit způsob myšlení a v tom je obrovská síla. Je to kamínek, který spustí lavinu k novému životu.

To proto se tento blog jmenuje Živoláska. Protože Život je barevný a tím myslím veškeré barvy, v jakýchkoli odstínech a podobách. Finta fň nespočívá v tom, být jenom pozitivní a být happy jak dva grepy, spočívá v tom, že milujete všechny barvy. Milujete sebe. Milujete Život. A když na vás přijde pocit, že všechno stojí za prd, tak se z toho najednou nehroutíte, ale zažijete určitý druh nadšení, protože si řeknete: "Vyrostu do dalších výšin a ponořím se do dalších hloubek. Zažiju další dobrodružství. Poznám se z úplně jiné strany." A tahle odpověď už nezní tak depresivně jako začátek článku, ne?

Pamatujte, Život je barevný. Život je láska. A je jen na nás, jak moc barevně a jak moc v lásce ho chceme žít.