Dech je Duch

Když jsem přišla na tuto Zem...

Nádech, výdech

Slyšela jsem...

Nádech, výdech

Viděla jsem...

Nádech, výdech

Cítila jsem...

Nádech, výdech

Prožila jsem...

Nádech, výdech

Dnes bych s vámi chtěla sdílet příběh. Moment, který se nedá popsat slovy. Vlastně jsou dva, dva, jenž jedním jsou. Následující řádky obsahují oba a vlastně tedy jenom jeden.

Smrt je téma, které mě provází celý život. Nabrala nespočetně mnoho podob, mnoho vrstev a dimenzí. Dnes vám upřímně mohu říct, že ji mám opravdu ze srdce ráda a velmi se těším do dalších hloubek, do kterých mě bez pochyb vezme.

Ačkoli smrt u nás doma byla od narození v celku "normálním" tématem díky diagnóze mého bráchy, tak přesto v konstruktu myšlení to bylo něco hrůzného, nepředstavitelného, naprosto konečného, něco, nad čím nemáte moc. I když vám srdce říká jinak, pořád ten program byl hlasitější.

A tak se stalo, že byl tak hlasitý, až už to bylo moc. Tak moc, že si duše řekla: "Hele, dáme si pauzu a uvidíme, co se nám bude chtít dál."

Najednou v těle nebyl duch, a tak srdce přestalo bít. Výdech nepokračoval nádechem.

A co se dělo pak? Všechno a zároveň nic. Role společně s kostýmem zmizeli. Byla jsem sebou
a zároveň vším. Věděla jsem, a přesto všechno bylo jedno.

Láska. Láska. Láska. Láska. Láska. Všude samá LÁSKA.

A přišla otázka: "Co se Ti chce?" Objevilo se volání a šla jsem za ním.

Stála jsem nad svým tělem, pozorovala jsem ten svůj úžasný kostým a tu bezchybnou roli, kterou představoval. Pozorovala jsem ostatní – vevnitř i venku.

S velkou láskou jsem si zpátky oblékla šaty krásné ženy. Zpátky jsem si stoupla do role Marcelky Bezouškové, a přesto jsem byla sebou, byla jsem vším.

Srdce začalo znovu bít. Opakující se cyklus nádechu a výdechu byl stejný jako vždycky, a přesto byl tak jiný.

Pokračování budu sdílet třeba někdy příště.