Dovolit si

Dovolit si... Nevím, jak pro vás, ale pro mě je to velké téma, které mě doprovází vlastně stále. Někdy je hlasitější a jindy je v pozadí.

Je to srandovní, jak hlava chápe, že "dovolit si" je správně a je to zdravé. A pak když si člověk opravdu má něco dovolit, tak první co udělá je, že hledá natolik dobrý důvod, aby byl uznán ostatními. A tím dostal povolení na to, že si sám sobě může "dovolit". 

Ale co to vlastně je "dovolit si"? V hlavě to může znamenat spoustu věcí a definic. Ale já teď myslím, jaký je to pocit? Jak se to tam v té hloubce lidské duše cítí?

Dovolit si mít radost... Dovolit si čas... Dovolit si milovat... Dovolit si zažít... Dovolit si žít... Dovolit si...

Pro mě je to pocit nekonečné svobody. Je to pocit volného nádechu. Je to teplo v hrudi jako když vás s láskou pohladí maminka. Čím dál víc s tím pocitem jsem, tím je jeho tep silnější. Podobá se to miminku, které spalo tak hlubokým spánkem až vypadalo jako mrtvé. A pak najednou nádech narůstá na intenzitě. A než se člověk naděje, tak kouká na úsměv a oči, které zrcadlí nekonečno.

Tady a Teď ho má každý v sobě. Jen tak. Protože ho každý dostal darem při narození.

Jen si ho dovolit... <3