Srdce

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o jeden z mých nejosobnějších prožitků. V tuto chvíli si ani neuvědomuji, jestli jsem ho někdy někomu vyprávěla.

Srdce je téma, místo, pocit, stav bytí,... Je to něco, co je slovy neuchopitelné. Aktivně a vědomě je se mnou a já s ním tzv. 24/7. Vždy u něho začínám a pokaždé se k němu vrátím. Když můžu, tak o něm velmi vášnivě mluvím :D.

Ani nevím, kolik mi bylo (asi 10). Stála jsem na naší nádherně rozkvetlé alpské louce. Roztáhla jsem ruce, podívala jsem se nahoru a zavřela oči. V duchu jsem si řekla: "Bože, já chci jenom jedno. Chci žít to, co je v srdci, to volání, ať je jakékoli." Cítila jsem, jak to velmi jemně projelo celou mou bytostí. A to bylo vše. Nic se neozvalo. Neobjevilo se mi v mysli tohle či tamto. Bylo ticho. A já na to úplně zapomněla. Před pár lety se mi tato vzpomínka z čista jasna vrátila.

Když se teď ohlédnu zpátky, tak to do sebe všechno zapadá. Mé přání/rozhodnutí se splnilo a vlastně stále plní. Znamená to, že to byla procházka růžovou zahradou? Ne. Ale každý moment stál za to a věřte nebo ne, neměnila bych nic. Mysl by i chtěla, aby měla americký happy end, ale srdce ne.

Následuji jakýsi tah uvnitř sebe. Mnohdy mu nerozumím a skoro nikdy nevím, kam mě doopravdy (za)vede. Možná v očích druhých můj život z mnoha pohledů nebude dost a nebude ukázkový. Ale pro mě je takto naprosto perfektní <3.