Zážitky

Zdá se mi, že je takové nepsané pravidlo. Když to nejméně čekáte, tak přijde ten největší zážitek. A přesně toto se mi dnes stalo.

Tento zážitek se mě hluboce dotknul a já se dotkla jeho.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o jeden z mých nejosobnějších prožitků. V tuto chvíli si ani neuvědomuji, jestli jsem ho někdy někomu vyprávěla.

Láska na sebe bere mnoho podob a barev. Provází každého z nás. Je to neoddělitelná součást Života. I když mi teď může někdo odporovat, že lásku v životě nemá. Vždycky tam je, i přesto, že se jeví neviditelně.

Sedím ve vlaku z Ostravy. Zrovna jedu okolo hradu Helfštýn. Na tomto hradě jsem byla účastna nejednoho dobrodružství, ale to jsou příběhy na jindy. Asi bych se s vámi dneska chtěla podělit o své pocity a myšlenky.

Múza a kreativita jsou jazykem mé duše. Múza přichází nečekaně, pokaždé v jiný čas. Nejdříve je to lehký impuls uvnitř, jako byste vědomě zachytili jedno bum-bum Vašeho srdce. Z impulsu se stává volání, možná bych také mohla použít slovo tah, který postupně sílí. A najednou se z múzy stává kreativita, impuls dostane podobu. A pak už zbývá jen můj...

Život je jako stínová hra, takové vylepšené stínové divadlo. Hrajete ho dokud vás to baví, dokud, prostě a jednoduše chcete nebo třeba dokud vás prst nebolí.
Jste tou rukou, co drží to víčko. Jste tím prstem, kterým vytváříte ten stín, ten pohyb,
ono divadlo.

Víte, někdy se člověk prostě cítí na hovno. Někdy máte prostě pocit, že to celé stojí za prd a jednoduše se vám to chce zabalit. A dokonce ta temnota může narůst do velkých rozměrů. Deprimující začátek článku, co? Proč to vlastně píšu, že?